Nacistická odveta

Heydrichiáda

Heydrichiáda trvala od 27. května do září 1942. Šlo o období, kdy nacistická okupační moc uvolňovala všechny limity a používala zastrašování, hromadné zatýkání a popravy, aby zlomila české obyvatelstvo a našla pachatele. Represivní vlna začala ustupovat po vyzrazení úkrytu parašutistů a po jejich posledním boji v kostele svatého Cyrila a Metoděje.

Zatýkání, popravy, teror

Gestapo zatýkalo lidi po celé zemi, často na základě sebemenšího podezření. Šlo o tisíce lidí, od odbojářů až po nevinné lidi, kteří měli jen smůlu nebo byli někým udáni. Zatčení bývali drženi ve velmi přísných podmínkách a vyslýcháni tak, aby z nich úřady dostaly jakékoliv informace, ale také, aby mezi obyvateli šířily strach. Kolikrát ani nevěděli z čeho jsou obviněni. To vedlo k tomu, že byly zřízeny stanné soudy, které jednaly rychle a bez možnosti obhajoby, jejich rozsudky měly především účel zastrašování. Popravy se staly nástrojem, jak ukázat, že nacistická moc neváhá tvrdě trestat jakoukoliv formou. Na veřejnost byly vystavovány seznamy popravených a zveřejňována výstražná oznámení, aby lidé věděli, co se stane těm, kteří pomáhají odboji, nebo se jen dostanou do podezření. Nacisté tak vytvářeli atmosféru, v níž měl každý pocit, že je neustále sledován a že i malá chyba může mít velké následky. Atmosféra strachu ovládla opravdu celou společnost. Lidé se báli mít u sebe ilegální tiskoviny, fotografie prezidenta Beneše nebo jakoukoliv stopu po odboji. Dokonce potom byla vypsaná odměna za udání parašutistů. Šlo o 10 milionů protektorátních korun, což byla opravdu neskutečně obrovská částka. Dnes by to bylo desítky milionů. Nacisté doufali, že „zlomí“ někoho, kdo by znal úkryt parašutistů, ale dlouho se nikdo nepřihlásil. Nakonec se však někdo našel. Byl to Karel Čurda, který byl ve skupině Out Distance. Čurda nejdřív celou dobu mlčel, schovával se u příbuzných a sledoval, jak se situace zhoršuje, až nakonec ze strachu o sebe a svou rodinu psychicky selhal, dobrovolně se přihlásil na gestapu a prozradil kontakty odboje, čímž dovedl nacisty ke Kubišovi a Gabčíkovi.

Vyhlazení Lidic a Ležáků

Lidice byly zvoleny k „trestu“ prakticky omylem na základě chybných stop, které s atentátem neměly nic společného. Ale to nacisty netrápilo. A dne 10. června 1942 byla obec obklíčena. Muži byli na místě chvíli po zatčení popraveni, ženy byly odvedeny do koncentračního tábora a děti byly rozděleny podle toho, zda je nacisté považovali za vhodné k takzvané germanizaci, malé skupiny byly posílány do německých rodin, zatímco většina byla odvezena do sběrného tábora v Lodži. Odtud byly odesílány dál podle toho, jak s nimi nacisté rozhodli. Většinou šlo o ústavní zařízení, odkud už se děti nevracely. Naopak Ležáky do odboje zapojeny byly, protože se poblíž ukrývala vysílačka Libuše patřící skupině Silver A, a místní lidé o tom věděli. Po zatčení několika osob si gestapo potvrdilo, že Ležáky parašutistům opravdu pomáhaly. Nacisté proto nakonec rozhodli o jejich úplné likvidaci. Muži i ženy byli po rychlém stanném soudu odsouzeni k smrti a jejich děti byly opět odvezeny do Lodže, kde byly dále rozděleny podobně jako lidické děti. Vesnice byla úplně zničena a už nikdy nebyla obnovena jako obytná obec.